Lighthouse
Ulice zářila neonovými světly i přes hutnou mlhu, která by se dala krájet. Chodník byl stále ještě pokrytý sněhem z dnešního rána.
Merowin Street. Tak se jmenovala. Je to náhodný detail, který by si člověk neměl pamatovat. Nevím, proč si ho pamatuji.
Bydlel jsem tady ve městě pouhých pár měsíců, ale přesto mi spousta ulic připadala až odporně povědomě. Odporný není úplně výstižné slovo, ale bylo to nejblíže tomu pocitu, který tu povědomost doprovázel. Podívám se na hodinky. Je půl jedenácté. Jedna z mála věcí, co ke mně přilnula, když jsem přijel, bylo to, jak živé město je i v noci. Myslím, že proto mě znepokojovalo to, že tu dnes moc lidí není, vlastně skoro nikdo.
Znepokojovat by mě to ale nemělo, přece jen jsem na to zvyklý z mého města.
Na Merowin Street jsem ještě nebyl, je tu spousta malých obchůdků s oblečením a nad nimi obytné jednotky. V dáli mě zaujalo jedno světlo. Zcela bílé, odlišné od ostatních v neonových barvách. Připomíná mi maják. Vtipné, když si pomyslím, že to pravděpodobně bude jen obchod s karnevalovými maskami nebo nějaký levný butik. Pravý maják jsem nikdy v životě neviděl, ale ten koncept strážného bodu jakoby na to světlo přesně seděl. Třeba se tam někdy zajdu podívat.
Konečně jsem na křižovatce s Mollard Avenue. Přecházím přechod a jdu rovnou do trafikového stánku. Pracuje v něm milý starý arménský imigrant. Chodím sem každý den pro noviny, i když jsou již dávno staré, třeba jako teď. Ale mimo to je to jediný stánek v celém městě, který prodává moje oblíbené cigarety.
Dnes jsem je opravdu potřeboval. Ten plíživý pocit mě pronásleduje celý den. Nemám pro něj jméno, ale stejně tu je.
Balíček si rozbaluji hned po zaplacení. Od pána jsem si půjčil zapalovač, protože můj zůstal ležet na šachové desce v mém obýváku, a v ten moment si toho všimnu.
Je tu muž. Sledoval mě celou dobu. Plešatý, bez obočí, na druhé straně křižovatky. Má kabát a rukavice.
Najednou cítím, jakoby mi někdo vzal hlavu do svých rukou a začal ji mačkat. Sám sebe přesvědčuji, že jsem v klidu, zatímco se mi obraz před očima rozmazává a hlas trafikáře slyším, jakoby přicházel ze dna oceánu. Byl tam opravdu celou dobu? Myslím, že ano, nevím to jistě. Když se podívám na svoji cigaretu, půlka je ohořelá a já se rozkašlu.
Mám dojem, že jsem ho viděl ráno, když jsem vycházel z práce.
Rozcházím se rovně po ulici, i když to není ani směr, kterým bydlím nebo kterým bych se vydat chtěl. Přede mnou zhasíná můj maják a mě se svírá žaludek. Podívat se na toho muže zpátky se nehodlám.
Dýchalo se mi špatně, nedokážu říct, jestli to vyvolal ten muž nebo ta cigareta, ale výsledek byl stejný. Blížila se další křižovatka. Jsem tak daleko, že už ani neznám jméno té druhé ulice. Kolem mě projelo auto a zabočilo.
Cítím ho v zádech, jak jde. Neslyším jeho kroky, jen svoje, ale vím, že jde.
Ten pocit se nedá vydržet. Zabočil jsem do křižovatky s autem, muž mě ztratil z dohledu za rohem. Tenze uchopila moje tělo železnou pěstí.
Není to vůbec chytré, ale stojím hned za rohem ulice, po které kráčí muž. Vím, že tam je, skoro dokážu cítit, jak se blíží. Neviděl jsem ho chodit, vždy jen stál, ale i pokud by šel velmi pomalu, už by tu musel být, pokud by mě stále sledoval.
Mám ničivé nutkání se podívat. Jen trošku vykouknout. Ale co když zrovna půjde?
Chytil jsem se zdi a udělal malý krok vpřed.
Během toho vyšel. Byl vysoký. Díval se na mě, ale v tom pohledu nic nebylo. Nevím, proč jsem se tu zastavil, měl jsem odejít. V ruce měl noviny. Stejné jako já. Nezastavil se a šel dál. Přešel ulici a zastavil se na moment, co mi připadal jako hodiny. Pak se rozešel dál po ulici, až se mi ztratil z dohledu za rohem.
Cože?
Jede taxi. Mávl jsem mu a řekl mu, ať mě doveze na Dolphin Street. Tam jsem bydlel.
Začal jsem se uklidňovat. Cestou jsem ale ani nepromluvil. Mám dojem, že jsem toho muže několikrát přímo ignoroval. To nevadí, dostal zaplaceno.
Na adrese jsem vystoupil a taxík jel dál. Jdu dovnitř. Jedna věc, co mám rád na svém bytovém domě, jsou dveře do haly recepce. Je na nich mozaika krokodýla.
Otevírám je a při vstupu vidím, že u recepce někdo stojí. Muž, taky odporně povědomý. Zůstal jsem stát ve dveřích. Paní recepční, mladá slečna, se na mě usmála a pokračovala v tom, co dělala.
Muž se nepodíval. Možná, že ani nemusel.